Lehl si a odmítal odejít: Příběh kocoura, který léčil svou přítomností celou rodinu

Když máma donesla dvě černá koťata z lesa, vešlo k nám do domu velké štěstí. Kocour jako terapeut se u nás stal samozřejmostí, i když jsme tomu zprvu nevěřili. Micek věděl o každé bolesti dřív než doktor a léčil nás, dokud mu jeho síly stačily.

Micek nás při angíně hlídal jako přísný ošetřovatel a z postele nepustil ani o krok. Kocour jako terapeut nebral výmluvy, že je nám horko. Přišel z lesa jako raubíř, po boku měl bráchu ranaře a jednou nám ukázal, kam až sahá zvířecí věrnost.

Jak k nám domů přišlo štěstí

Pršelo a byla strašná zima, prostě byl takový ponurý víkend, ale to jsme netušili, co se všechno v ten den doma vyvrbí. Pak ale přinesla máma domů dvě černá koťata, která kdosi nechal opuštěná v lese. Netušili jsme tehdy, jaké štěstí nám vešlo do domu. Dostala jména Micek a Ferda a brzy si u nás zařídila vlastní království.

U nás bylo vždycky živo, tři děti dokázaly nadělat pořádný rámus. Kočky by to leckde hnalo pod postel, tihle dva si u nás ale našli každý svůj úkol. Ferda dělal pořádek na dvoře a Micek se staral o nás. Až časem nám došlo, jak zvláštní dar ten menší z bratrů má.

Léčil nás, ať chceme, nebo ne

Když jsme měli angínu nebo chřipku, museli jsme ležet a potit se. Micek na tom trval a hlídal si to po svém. Sedl si na nás a nehnul se. Bylo nám horko, prosili jsme o kapku vzduchu, jemu to bylo jedno. Dělal, že tvrdě spí a nevnímá. Angína se podle něj musela vypotit, tečka. Nezajímaly ho naše protesty ani to, že už fakt nemůžeme nebo že my troufalci chceme jít čůrat, prostě nezájem. Držel hlídku, dokud sám neusoudil, že je po nebezpečí. Takhle vypadala jeho péče, urputná a neoblomná.

Dva bratři, dvě různé povahy

Z Micka vyrostl raubíř, co nasekal víc lumpáren, než bylo zdrávo. Spadlý vánoční stromeček, zmizelé maso, které si máma připravovala na vaření, ale i provokace našeho ovčáka. Velký um, který měl, byl spánek, protože klidně usnul u repráku televize, ale i v traktoru, a pak táta s hrůzou po x kilometrech zjistil, že v kabině není sám a musí ho odvézt domů.

Prát se sice neuměl, ale uměl si poradit. Sotva došlo na kočičí spory, schoval se za širší záda svého bratra. Ferda byl z jiného těsta. Zatímco Micek léčil, Ferda držel pořádek široko daleko, nikdo si na něj jen tak nepřišel.

Strážce hranic naší vsi

Na vsi platil Ferda za největšího rváče široko daleko. Žádná cizí kočka si k nám na pozemek netroufla, věděla proč. Ferda hranice hlídal svědomitě a Micek se pod jeho ochranou mohl v klidu věnovat svému léčení a také holkám od sousedů. Fungovali jako sehraná dvojka. Jeden rváč do nepohody, druhý léčitel do postele. Bez Ferdy by si Micek svůj poklidný život nemohl dovolit a my vlastně také ne.

Ferda neměl štěstí

Jednoho dne Ferda snědl nejspíš otrávenou myš a už se neprobral. Nikdo z nás to nečekal, byl ještě mladý. Nejvíc to odnesl právě Micek. Chodil po domě a zahradě a marně hledal svého parťáka. Volal ho po svém, čekal, obcházel jejich stará místa. Pořídili jsme mu proto náhradu, jenže ta zklamala na celé čáře.

Nový kocour nebyl moc sociální a nechtěl se s ním kamarádit. Chtěl plnou misku, teplý pelech, sem tam zajít za člověčím otrokem a víc nic. Micek se více upnul na nás, ale my jsme mu to nezazlívali, užívali jsme si jeho přítomnost. A to, že už při spánku slintal jako bernardýn, kousal do jablek na stole a dělal, že to on určitě nebyl, jsme mu prominuli.

Poslední den byl náročný

Pak přišel den, kdy se Micek dobelhal domů jen po předních tlapkách. Zadní nohy mu ze dne na den vypověděly službu. Začalo léčení, tentokrát jsme pečovali my o něj. Dobré dva měsíce jsme ho krmili, hřáli a nosili, kam potřeboval. Věřili jsme každému malému pokroku. On se jednoho dne skutečně postavil na všechny čtyři a díval se, jestli to vidíme. Až den poté nám došlo, proč to udělal. Byl to jeho dárek za naši snahu na rozloučenou. Druhý den jsme ho našli na půdě, tiše odešel ve spánku.

Micek nás naučil, že láska se neměří slovy, ale vytrvalostí a činy. Léčil nás urputně, hlídal, potil se s námi a neopustil nás ani v tom nejhorším. Nakonec sebral poslední síly jen proto, aby se nám postavil na nohy a rozloučil se. Takového parťáka nám seslalo snad samo nebe. Trvalo pár let, než dorazil kocour, který nás zasáhl stejně silně, ale o tom zas někdy příště.

Zdroje: Autorský příběh, vzpomínka na dětství